Řím vína

Vinná réva (vitis) přišla do Itálie již v době předřímské, ale její kvalita nebyla - pro nedostatek zkušeností - příliš vysoká. Snad i proto se bohům v prvních fázích vývoje Říma neulévalo víno (vinum), ale mléko. Rozvoj pěstování vína nastává s vítězství v druhé punské válce, kdy vinařství zažívá obrovsky rozkvět. Trsy révy se buď sázely do záhonů a uvazovaly se k podpěrám, nebo se sázely mezi jilmy, které zastávaly stejnou funkci. Pak vinař pouze čekal na dílo přírody, přičemž se ale musel důkladně starat o řádné zavlažování. 

Lisování vína se provádělo několikerými způsoby. Vedle nejprimitivnějšího vyšlapávání v kádích nebo jiných nádržích se víno hlavně lisovalo - lis byl stlačován šroubem podobně jako u oliv nebo se mohly hrozny nasypat do žlabu, do něhož jako kyvadlo zapadala patřičně vytvarovaná kláda. Vylisovaná šťáva se pochopitelně nechala vykvasit. Víno se pak uskladňovalo, aby řádně vyzrálo. Některá zvlášť vynikající vína se zapečetila, utěsnila a byla po celá desetiletí přechována pro stoly patricijů. Amfory s vínem se mimochodem zapíchávaly do písku. 

Zatímco Řekové znali podle barvy vína červená, tmavá a bílá, Římané dělení rozvedli ještě na světle a tmavě červené. Co se týče druhů, byla z řeckých vín nejoblíbenější ta z Thasu pro libou vůni, Lesbu, Chiu a Kóu. Za nejlepší italská se považovala caecubské (z jižního Latia), falernské (z kraje mezi Kampánií a Latiem), albské (od města Alba Longa v Itálii), massické (ze svahů Massického pohoří v Kampánii), calenské (podle města Cales v Kampánii), setijské (oblíbené Augustovo, podle vinařského střediska Setium v Latiu), formijské (město Formiae na pobřeží Latia), ale i sabinské, narudlé vejské, surrentské, aminské nebo lukánské. Rovněž pod Vesuvem se pěstovalo kvalitní víno, dnešní slavné Lacrimae Christi (Slzy Kristovy). Pokud vás zaráží nepoměr mezi řeckými a italskými, je třeba dodat, že Římané Řeky ve vinařství předstihli. A podle četby beletrie z antické doby mám silný dojem, že i ve spotřebě. 

Římané dávali přednost starším ročníkům vín (pochopitelně...), zatímco do mladších se přidávala sádra, vápno, hlíny, pryskyřice nebo smůla pro lepší trvanlivost a chuť. Znalci však tyto přísady neuznávali. Pro nás je zajímavé, že se dost často pilo víno smíchané s mořskou vodou, obzvláště víno z Chiu. Římané pak vůbec velmi často víno ředili teplou či studenou vodou, opak býval považován za barbarský zvyk. Ovšem pití neředěného vína se konalo i na vysokých místech v době velkých pitek nebo při přípitcích - tehdy fungovalo neředěné víno ve funkci dnešních panáků. Kromě ředěných vín se pila i vína kořeněná (ve funkci dnešních likérů), ovocná, smíšená s vonnými oleji atd. 

Pít víno měly ženy v nejmladší době římské republiky pod trestem smrti zakázáno. Další zákazy zase v době růstu velikosti říše dávali Římané, aby uchránili svá vína od konkurence ze strany případných provinciálních vín. Nakonec se však víno pěstovalo i v provinciích, určitě například v Pannonii. Víno však zůstalo až do konce hlavním vývozním artiklem Itálie a tamní vína si našla cestu až do Indie.